11/2006: Arthur Rimbaud

20. ledna 2007 v 10:27 | Ivan |  literární kavárničky
Domluvili jsme se s naším milým kulturním domem, že se tam budeme s našimi přáteli předvádět. Protože se pár lidí ptalo po scénářích z našich již proběhlých pořadů, zkusím je tu pověsit. Pokud byste je chtěli také provozovat, děkujeme za důvěru a napište nám o tom...

Jen čtyři roky! Jen čtyři roky píše Arthur Rimbaud poezii, která je čtena a obdivována po desetiletí, a dnes už můžeme říci i postaletí od svého vzniku. Její neuvěřitelnost je skryta nejen v její síle, kráse a schopnosti oslovovat další a další generace čtenářů, ale i v tom, že první verše napsal jako patnáctiletý klučina. Ve svých devatenácti letech už jen dopisuje prozaické dílo, Sezónu v pekle. Jen čtyři roky tedy stačí Rimbaudovi na to, aby změnil tvář poezie navždy.
Arthur Rimbaud se narodil 20. října 1854 v Charleville. Jeho otec Frederic je kapitán pěchoty, matka Vitalie je ze selského rodu. Když jsou Arthurovi tři roky, vycházejí Květy zla Charlese Baudelaira. Pochopitelně, že knihu znal, a co víc, patřila k jeho zamilovaným. V šesti letech od rodiny odchází jeho otec, a Arthur zůstává sám s matkou a třemi sourozenci. Slovo sám je zde důležité: pocit osamělosti ho provází celý život. Možná za to může jeho matka Vitalie: byla to pragamatická a bigotní žena, která se celý život domnívala, že dobře ví, co je pro ni i pro Arthura nejlepší. Jako ilustrace možná poslouží historka ze závěru Rimbaudova života: už se dávno nevěnuje poezii, a je v Africe, kde pracuje jako obchodník a prospektor. Posílá matce domů peníze aby mu za ně nakoupila sextant, teodolit a další geometrické a matematické pomůcky. Matka peníze vezme, a nakoupí za ně pozemky. Je to přece praktičtější a užitečnější než nějaký sextant...
V Charleville, městě na pomezí Belgie a Francie, začíná 1862 chodit i do školy. Je mimořádně bystrý a nadaný: o čtyři roky později mu pro mimořádnou vyspělost promíjí jeden ročník školy a může postoupit rovnou do vyššího ročníku. Byl premiantem takřka ve všech předmětech: matematiku sice neměl rád, ale jazyky a sloh miloval. Ve čtrnácti složí pozdravnou báseň o šedesáti latinských hexametrch, píše latinské úlohy řadě spolužáků (každou jinou, aby kantoři nemohli říci, že někdo opisoval), a roku 1869 uveřejní časopis Úřední školský monitor tři jeho práce. Za jednu z nich dostane i medaili … V tom roce napíše Arthur i svou první báseň ve francouzstině, Novoroční dárek sirotků. Přes to všechno ale rozhodně není typickým snaživým šprtem, je svůj a nezařaditelný. Že by kantoři milovali, se také nedá říci. Jeden z nich se vyjádřil, že "ať si má nadání jaké chce, stejně špatně skončí". Jak povzbudivé.
Představme si, v jakém prostředí Rimbaud vyrůstal. Charleville bylo průmyslové městečko se všemi typickými nectnostmi takového maloměsta. Navíc matka Vitalie přísně dbala na správnou výchovu svých dětí: v dvoustupech v neděli do kostela, slušně se chovat, každého zdravit... "Jak pak se vede, paní Rimbaudová? Ale to víte paní lékarníková, letos to bylo vcelku dobré. Urodilo se a Arthur dostal medaili za sloh... No vidíte, za to ten náš uličník... To máme dnes ale hezké počasí viďte?" Arthurova osamělost vzrůstá, ale jak uniknout konvenci a malosti okolí? A je možné vůbec uniknout, a nebýt v davu sám?
Na počátku toku 1870 přichází na charlevillskou školu nový učitel rétoriky Georges Izambard. Gergovi Izambardovi je dvacet jedna let, a rozhodně také není konvenční. Bleskurychle rozeznal Rimbaudův talent. Arthurovi jeho učitel také učaroval: doprovází ho ze školy, povídají si o poezii, o politice, o životě... Izambard se k Rimbaudovi chová k jako sebě rovnému. Navíc ho zásobuje literaturou. Matka Vitalie dokonce protestuje (byť zdvořile, Izambard je přece jen kantor) proti tomu, aby mu půjčoval takové nesprávné knihy, jako Chrám matky boží v paříži od Victora Huga nebo dokonce Michelletovy Dějiny francouzské revoluce … Není ji to nic platné, toto přátelství přetrvá po dlouhé roky.
Teď už nabírá Rimbaudův život na obrátkách: 24. května 1870 posílá básníkovi Théodoru de Banville tři své básně s žádostí o otištění, 29. srpna, po vypuknutí francouzsko - německé války, prodá Rimbaud všechny své knižní odměny ze školních soutěží, a následuje jeho první útěk z domova do Paříže. Využije příležitosti při způsobné procházce s matkou. Vymluví se, že se vrátí domů pro knihu, a utíká na nádraží. Jede bez jízdenky. V městěčku Mazas je zadržen a vsazen do vězení. Píše zoufalý dopis Izambardovi, ten ho z vězení vyreklamuje a vezme ho k sobě. Po měsíci, 27. září, ho vrací domů pod "ochranná" křídla matky. Už 7. října je Rimbaud znovu na cestě, tentokrát pěšky do Bruselu, kde se chce uchytit jako novinář. Neuspěje, a opět je vrácen domů. Koncem roku 1870 je město Charleville obleženo Němci a Rimbaud zažije těžké ostřelování města. Začátek příštího roku stráví v místní knihovně, kde hltá díla utopických socialistů. Co se týče jeho politických názorů, dal by se charakterizovat dnešním termínem "radikální levičák". Těžko mu to vyčítat, je mu necelých sedmnáct, a dobová intelektuální atmosféra k levici tíhne. 25. dubna roku 1871 prodá hodinky a jede do Paříže podpořit komunu. Je odmítnut, a jede po čtrnácti dnech opět domů. V půli května píše Izambardovi a dalšímu svému příteli Demenyovi dopis, ve kterém vysvětluje svou novou teorii poezie.
Posílá Theodorovi další básně, v Paříži se o něm už pomalu ví. Seznamuje se s Bretagnem, a přes něj s okultismem, ale hlavně - s Paulem Verlainem. Paul Verlain je nejen dodnes obdivovaný a ctěný mistr poezie, ale i autor termínu prokletí básníci. Paul si přečte některé Rimbaudovy básně, a je jimi okouzlen. Okamžitě zve Rimbauda do Paříže: "Přijeďte, drahá, velká duše, voláme Vás, čekáme Vás." Rimbaud neváhá a koncem září 1871 odjíždí do Paříže. V kapse má rukopis Opilého korábu. Ubytuje se u rodičů Verlainovy ženy. Začíná skutečná "sezóna v pekle".
Rok 1872 je pro Rimbauda zlomový. Žije v Paříži, je uvedem mezi tehdejší mladé nadějné inteletuály, a jede i s Verlainem na plný plyn. Večírky, které začnou jeden týden a druhý končí, neskrývaná náklonnost obou přátel, lásky, drogy, alkohol, hlad, který necítí, protože když nejdou peníze, je tady ještě pořád hašiš… Verlainova manželka zuří, Rimbaud se v průběhu příštích dvou let několikrát vrací do Charleville, aby umožnil smír, aby se po pár měsících se do Paříže za Verlainem opět vrátil. V roce 1973 spolu jedou do Londýna, Verlaine se pak už poněkolikáté snaží dohodnout s manželkou, opět neuspěje a jsou s Rimbaudem opět spolu. Ten už má všeho dost a ohlašuje rozchod. Verlaine to neunese. Následuje hádka a nakonec i střelba. Rimbaud je zasažen do ruky, a Verlaina udá policii. Ten dostane dva roky. Je konec. Naprostý konec. Rimbaud sice dokončí Sezonu v pekle, dokonce ji jako jedinou práci vydá knižně. V listopadu tohoto roku nahází do ohně zbylé autorské výtisky, rukopisy, dopisy. Už nikdy nenapíše ani řádek. Dokonce v době, kdy začíná být známý veřejnosti, reaguje slovy, že ho nejaká poezie nezajímá.
Ještě jednou se setká s Verlainem: poté, co je jeho bývalý přítel propuštěn z vězení. Jejich setkání skončí katastrofou: Verlaine totiž konvertoval ve vězení ke katolictví a snaží se přesvědčit i Rimbauda o správnosti své cesty. Porvou se jako koně, a už se nikdy neuvidí. Arthur vede život, v němž nemá poezie místo: je obchodníkem, prospektorem, dokonce se nechá najmout jako voják expedičního sboru. Pochopitelně dezertuje. Zbytek života stráví víceméně v Africe. Obchoduje pro jiné, později i pro sebe, kšeftuje se slonovinou, kůžemi i se zbraněmi. Z tohoto období je i na začátku zmíněná historka o tom jak ho matka poučila o jeho "nepraktičnosti". Roku 1891 onemocní: objevuje se mu nádor v pravém koleně. V březnu odjíždí do nemocnice v Marseiile. Je mu amputována noha, a vrací se na doléčení domů. Není to nic platné: v srpnu se vrací do Marseille za sluncem, nepomůže to, a nakonec zde 10. listopadu 1891 umírá. Jeho matka naposledy tvrdě zaúřaduje: nechá tělo převézt do Charleville, a hodinu po příjezdu ho nechá pohřbít. V žádném případě se o pohřbu nesmí dozvědět jeho přátelé a příznivci. Jak by to vypadalo, kdyby se sem do slušného města, stáhly nějaké podezřelé intelektuálské živly… Jaká důslednost: i na Rimbaudově poslední pouti se postarala, aby zůstal sám...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama